top of page
Image by Marissa Rodriguez

Láká vás zůstat v kontaktu? 
Občas posílám nové články, reflexe z praxe i pozvánky na připravované akce.

Děkuji za důvěru!

O trapnosti, která patří ke změně

před 5 dny
Minut čtení: 5

Učit se něco nového, měnit svoje zaběhnuté způsoby nebo se rozhodnout jinak, než jsme byli dosud zvyklí. To všechno může být dost nepohodlné. A někdy taky trapné. Co když je ale trapnost mnohem přirozenější součástí změny, než si připouštíme?


Image by Cristian Palmer
Image by Cristian Palmer


Na některé věci přicházíme v životě až příliš pozdě. Nebo si to alespoň myslíme.


Teprve teď zjišťujeme, co vlastně chceme. Teprve teď se učíme říkat ne. Teprve teď si dovolujeme dávat sebe na první místo, měnit způsob, jakým pracujeme, nebo přemýšlet o vztazích jinak než dosud. A někde v pozadí se ozývá: Tohle už jsem přece měla vědět. Ostatní to mají dávno vyřešené. Někteří lidé to vědí od dvaceti. Co jsem celé ty roky dělala?


Jenže každý máme jinou životní trajektorii. Jiné zkušenosti, podmínky, možnosti a priority. To, že někdo něco objevil mnohem dříve, neznamená, že jsme to měli objevit také. Možná jsme v té době řešili úplně jiné věci. Něco jsme potřebovali zažít, něco pochopit, někde zůstat a někde zase odejít.

Přesto se často poměřujeme s představou, kde bychom už měli být.


A pak je tu ještě jedna věc, která se změnami souvisí. Trapnost.


Když se rozhodneme něco ve svém životě změnit, většinou se zároveň učíme něco nového. Nově reagovat na určité situace, chovat se jinak, komunikovat svoje potřeby, nastavovat hranice nebo dělat rozhodnutí, která jsme dříve nedělali.


A protože to nemáme ošahané, nemusí nám to jít hned. Někdy nevíme, jak na to. Někdy zareagujeme úplně jinak, než jsme chtěli. Někdy se vrátíme ke starému chování, přestože jsme si slíbili, že tentokrát už to bude jinak.


Můžeme mít v hlavě poměrně jasno, ale v konkrétní situaci najednou zjistíme, že to neumíme převést do praxe.


Chceme si říct o peníze, ale připadáme si nepříjemně. Chceme odmítnout další práci, ale neumíme to udělat bez dlouhého vysvětlování. Chceme dát najevo, co potřebujeme, ale v důležité chvíli raději ustoupíme. A někdy nám může být trapně i za to, že se vůbec snažíme něco změnit.


Můžeme si dovolit být chvíli začátečníky i v oblastech života, ve kterých jsme dosud byli dospělými, kompetentními a zkušenými lidmi?


Všímám si také toho, jak se u některých mých klientů i lidí v mém okolí opakuje ještě jiná situace. Vědí, co by pro sebe chtěli udělat, co potřebují změnit nebo jakou situaci už nechtějí dál udržovat. Přesto řešení odkládají. Někdy jim je totiž trapně za někoho jiného.


Nechtějí druhého zklamat, dostat ho do nepříjemné situace, vyvolat konflikt nebo způsobit, že se bude cítit provinile. Představují si, jak bude druhý reagovat, co si pomyslí a jak mu jejich rozhodnutí bude nepříjemné.


A tak čekají. Na vhodnější chvíli, na lepší podmínky, na to, až se situace nějak vyřeší sama.

A přebírají tak odpovědnost nejen za svoje jednání a pocity, ale také za pocity druhých, které nejsou vůbec v jejich režii.


Přitom můžeme být citliví k druhým lidem a současně nepřebírat odpovědnost za jejich emoce. Můžeme s někým vést nepříjemný rozhovor a přitom s ním jednat s respektem. Můžeme někoho zklamat, aniž bychom mu chtěli ublížit. A nemusíme kvůli tomu svoje rozhodnutí odkládat donekonečna.


Když o tom tak přemýšlím, napadá mě, kolik věcí ve svém životě neuděláme ne proto, že bychom nevěděli, co chceme, ale proto, že nechceme ublížit ostatním?



Změna není přímka


Sama teď procházím velkou změnou. Nemění se přitom jen to, co dělám, ale hlavně způsob, jakým na věci nahlížím. A s tím se přirozeně a kompletně mění i něco ve mně.


Zároveň si uvědomuji, jak moc se podobné změny podobají učení se nějaké nové dovednosti. Nestačí si přečíst knihu, poslechnout podcast nebo si vyslechnout něčí zkušenost. Informace můžeme mít v hlavě, ale to ještě neznamená, že je dokážeme použít ve chvíli, kdy je skutečně potřebujeme.


Musíme si je vyzkoušet. Vstupovat do situací, ve kterých můžeme jednat jinak. Opakovat to. Zjišťovat, co nám funguje a co ne.

A někdy se nám to podaří, jindy ne. Budou období, kdy budeme mít pocit, že se posouváme, a pak chvíle, kdy si budeme myslet, že stagnujeme nebo se vracíme zpátky.



Připomíná mi to moje začátky s běháním.


Nikdy jsem pravidelně necvičila. Hodně chodím, ale běhání pro mě bylo něčím novým. Začala jsem letos v lednu, protože mě to lákalo a chtěla jsem mít v životě nějaký pohyb, který bude mou vlastní radostí.


Začátky byly náročné. Moc jsem toho neuběhla, často jsem si dělala pauzy, bolelo mě tělo a chvíli trvalo, než si na nový pohyb tělo zvyklo. Postupně jsem ale zvládala uběhnout víc a víc a motivovalo mě, že vidím posun.


Pak přišlo období, kdy se to zastavilo. Chodila jsem pravidelně běhat, zhruba třikrát týdně, snažila jsem se, ale třeba dva měsíce jsem měla pocit, že se nikam neposouvám. V tomhle delším období frustrace jsem si začala všímat jednoho opakujícího se vzorce. Trochu jsem si s ním začala hrát, zkoušela jsem, co se stane, když něco změním, a postupně se mi dařilo běh prodlužovat. Konečně, po devíti měsících, jsem se dostala tam, kam jsem se chtěla od začátku dostat.


Potom jsem onemocněla. Přibližně měsíc jsem běhat nemohla. Když jsem se k běhání vrátila, bylo to skoro jako začínat znovu. Uběhnu sice víc než na začátku, ale už ne s takovou lehkostí jako před nemocí. Tělo si zase zvyká, znovu hledám rytmus a pár běhů mi trvalo, než jsem se opět dostala do své formy.


Přitom jsem nezapomněla běhat. Jen se část toho, co jsem si postupně osvojila, potřebuje znovu dostat do těla. A možná právě tohle je něco, s čím bychom měli počítat i u jiných životních změn. To, že se nám něco podaří jednou, ještě neznamená, že už to máme navždy vyřešené. Nové chování potřebuje prostor, opakování a příležitosti, ve kterých ho můžeme znovu zkoušet.



Nemusíme být pořád tam, kde bychom podle sebe měli být


Když se snažíme něco změnit, můžeme se potkávat s různými podobami trapnosti. S neobratností, když nám nové věci ještě nejdou. S rozpaky, když děláme něco, co jsme dříve nedělali. S pocitem, že jsme na něco přišli příliš pozdě. Nebo s nepříjemným vědomím, že naše rozhodnutí může někoho jiného zklamat.


Nemusíme se snažit všech těchto pocitů zbavit, než uděláme další krok. Můžeme být v něčem začátečníky, i když už máme spoustu životních zkušeností. Můžeme něco objevit až ve chvíli, kdy jsme si mysleli, že už máme mít jasno. Můžeme se učit jednat jinak, i když nám to zatím nejde přirozeně.


Dokonce můžeme udělat rozhodnutí, které druhý člověk nečeká nebo se mu nelíbí. Myslím si, že některé věci v životě začínáme právě ve chvíli, kdy jsme na ně konečně připraveni. Ne ve chvíli, kdy bychom podle ostatních už měli.


A tak si říkám, co kdybychom se nemuseli tolik stydět za to, že jsme teprve teď na cestě?



Pokud se právě nacházíte v období změny a hledáte nový způsob, jak se na sebe, svoji práci nebo vztahy dívat, můžeme se na to společně podívat v rámci somatického koučování.


A pokud vás baví podobné úvahy o změnách, vztazích, práci a našem každodenním životě, můžete se přihlásit k odběru mého Zápisníku. Občas v něm sdílím nové články, postřehy a otázky, nad kterými sama přemýšlím.



Komentáře


  • Instagram
  • Black LinkedIn Icon
bottom of page