Kde je moje zodpovědnost?
Před jedenácti lety jsem jela na ayahuascovou ceremonii s přáním žít spokojený život. To, co přišlo potom, nebylo žádné rychlé prozření. Byla to cesta, na které jsem postupně zjišťovala, co znamená převzít zodpovědnost za vlastní rozhodnutí — a jak těžké je někdy začít opravdu poslouchat sama sebe.

První uvědomění, že mám zodpovědnost za to, jaký život žiju, přišlo na ayahuascové ceremonii. Respektive na dvou ayahuascových ceremoniích, na které jsem se dostala díky výzkumu. Ano, dopřávám si výzkum proto, abych neměla nudný život. :) Většina terénu ve výzkumu se mi děje jako seberozvojový výcvik, za který nemusím platit, ale platí za něj lidé mně.
Kde to celé začalo
Měla jsem za sebou zhruba rok a něco výzkumu domácího násilí. S kolegyní jsme vedly celkem 60 rozhovorů s lidmi, kteří měli zkušenost s násilím, a 14 skupinových diskusí s odborníky z celé republiky. Rozhovory jsme přepisovaly, opakovaně četly, probíraly a analyzovaly. Ve většině z nich se objevovala nějaká situace, ve které šlo o život. Postupně se celá má práce začala propisovat do mého každodenního fungování, do spánku a otevírala moje vlastní zkušenosti, které jsem se do té doby snažila velmi pečlivě schovat pod povrch. (*Nemám zkušenost s domácím násilím, ale něco to vytahovalo).
Byla jsem neustále ve stresu, jako bych každý den sama zažívala něco život ohrožujícího. Nedokázala jsem normálně fungovat. Několik měsíců jsem byla vyčerpaná, zkoušela různé terapie a způsoby, jak si pomoct, ale úleva nikdy dlouho nevydržela. Každé ráno jsem se budila s pocitem, že takhle to dál už nejde.
A pak se v rámci dalšího výzkumu - terapeutický potenciál ayahuascy - objevila nabídka na účast na ayahuascové ceremonii s amazonským šamanem.
Ayahuasca a Amazonie mě ostatně přivedly ke studiu kulturní antropologie. Psala jsem o nich bakalářskou práci a původně jsem se jim chtěla věnovat i na doktorátu. To, že jsem po ceremonii nakonec doktorát opustila, byla jen taková legrace osudu.
Na ceremonii jsem šla se záměrem naučit se žít spokojenější život. To bylo vlastně všechno, co jsem tehdy potřebovala vědět.
Dostala jsem pěkně na prdel
První šálek byl chuťově kekel. A přesto jsem si došla pro další. Byla jsem odhodlaná něco změnit a ty jemné stavy po prvním šálku byly pro mé odhodlání prostě málo. Ano, šaman byl docela překvapený, že jsem si došla přidat.
Budu k vám upřímná. Dostala jsem od ayahuascy pěkně na prdel.
Měla jsem nos nahoru. Měla jsem tehdy načtené snad všechny knihy o amazonském šamanismu, znala rituály, věděla, co jsou Ícaros, a čekala jsem krásné obrazy jako od Pabla Amaringa nebo Otty Plachta. Místo toho jsem několik hodin viděla v podstatě jeden obraz. Ayahuasca mě přes něj nechtěla pustit, dokud nepochopím, co mi ukazuje.
Poslouchej sebe
Ležela jsem a cítila, jako by mi neviditelné ruce držely hlavu rovně. Když jsem ji naklonila na jednu stranu, objevila se tvář jednoho člověka. Na druhou stranu tvář dalšího. A ty ruce mě pokaždé vrátily doprostřed. Jako by mi říkaly: neposlouchej ostatní. Poslouchej sebe.
Byla jsem naštvaná, zoufalá a vůbec jsem nechápala, co se děje. Žádné krásné vize, žádné příjemné prozření. Jen něco, co mě nutilo dívat se na to, jak moc jsem přestala poslouchat sebe sama a jak moc jsem věřila, že ostatní vědí lépe než já, co je pro mě správné.
A přitom jsem vždycky byla člověk, který si uměl stát za svým, když mu něco dávalo smysl.
Poslední obraz, který si z ceremonie pamatuju, byla malá holčička na houpačce zavěšené na stromě. Vypadalo to jako stínové divadlo. Tehdy jsem vůbec netušila, co to znamená. Po jedenácti letech se mi ten obraz čas od času vrací. Myslím, že už mu teoreticky rozumím, ale žít to v praxi je úplně něco jiného.
Tohle byl můj první závan zodpovědnosti za vlastní rozhodnutí. Uvědomění, že můj život je můj a že rozhodnutí o něm nemůže za mě dělat nikdo jiný. Jenže tím to zdaleka neskončilo.
Jenže tím to zdaleka neskončilo
Po ceremonii jsem odjela domů a za pár dní vyrazila na půlroční Erasmus do Krakowa pro doktorandy. Můj dosavadní život se začal pomalu rozpadat. Najednou jsem nevěděla, kdo jsem. Věděla jsem jen, že chci být spokojená, ale vůbec jsem netušila, jak má takový život vypadat.
Neměla jsem žádnou vizi ani vnitřní oporu. Byla jsem ztracená, vystresovaná a zoufalá. Zůstávala jsem sama ve svém pokoji, moc nevycházela ven a hodně spala. Vzpomínám si, jak jsem si říkala – kdybych aspoň věřila v Boha, měla bych se o koho opřít.
Nikdo moc nechápal, co se se mnou děje. A já to nechápala taky. Trvalo mi skoro rok, než jsem to celé zpracovala a začala se znovu naplno cítit dobře.
Postupně mi docházelo, že moje rozhodnutí jsou moje. Můžu svádět svůj život na ostatní lidi, okolnosti nebo na to, jak to prostě chodí. Ale rozhodnutí, která se týkají mého života, jsou nakonec v mých rukou. A součástí toho je i zodpovědnost za vlastní spokojenost.
Tak banální věc. A já kvůli ní "musela" na ayahuascu.
Zpětně vím, že jsem se tehdy naučila ještě něco: že dokážu projít i věcmi, které si teď neumím představit. Sice jsem nezačala věřit v Boha, ale začala jsem věřit sobě, své intuici a svým rozhodnutím. Neznamená to, že změny pro mě budou vždy už jen příjemné nebo že budu vždycky vědět, co dělat. Jen vím, že se tím nějak prokoušu, krok po kroku.
Změnou nemusíme procházet sami
Teď procházím svou třetí velkou životní změnou, která trvá už téměř rok. Tentokrát bez ayahuascy. A i když jen tuším, kam mě vede, věřím, že jí projdu.
Samotná změna mi začala dávat smysl až zpětně. Na začátku byla ošklivá, nelogická a často jsem měla pocit, že se mi děje něco, co nemám pod kontrolou. Rozešla jsem se s tehdejším partnerem. Přestali jsme si rozumět s několika blízkými lidmi. A po třech letech jsem opustila doktorát. Abyste věděli, jak velké rozhodnutí to pro mě tehdy bylo: věřila jsem, že jen díky PhD. za jménem můžu být ta pravá antropoložka. Místo toho to vypadalo, že kazím, co můžu, protože jsem se už nedokázala rozhodovat tak, jako dřív.
Na celý proces jsem byla sama. Snažila jsem se tvářit, že jsem v pohodě, ale uvnitř jsem byla hodně osamělá.
Až o několik let později, při další velké životní změně, jsem poznala, jaký rozdíl může udělat podpora. Ne že by díky ní změna byla najednou hezčí nebo snesitelnější.
Ale měla jsem prostor, ve kterém jsem nemusela obhajovat, co dělám, ani poslouchat, že dělám chybu. Mohla jsem být tam, kde zrovna jsem, a hledat vlastní cestu.
A právě to mi dnes připadá důležité. Převzít zodpovědnost za svůj život neznamená, že můžeme ovlivnit všechno, co se nám děje. Ani že si za všechno můžeme sami. Znamená to spíš začít rozlišovat, co ve svých rukou máme a co ne. Někdy je to velké rozhodnutí. Jindy jen malý mini krok, který uděláme dnes. A vůbec na to nemusíme být sami.
Je totiž nesrovnatelný rozdíl procházet změnou s podporou a bez podpory.
Možná i proto mě dnes tolik zajímá somatické koučování. Ne jako způsob, jak někomu říct, co má dělat, nebo ho dovést ke správnému rozhodnutí. Spíš jako prostor, ve kterém člověk může lépe slyšet sám sebe, vnímat, co se v něm děje, a hledat vlastní cestu. I když zatím neví, jak má vypadat. I když je změna nepříjemná a další krok je nejistý a zatím jen malý.
Nemusíme mít hned jasno. Nemusíme mít plán na celý život. Někdy stačí začít u toho, co právě prožíváme, a postupně hledat, co je pro nás důležité a co můžeme udělat právě teď.
Protože nakonec za nás náš život nikdo jiný neodžije. Ale ani nemusíme být na jeho hledání sami.
Pokud právě procházíte změnou a hledáte prostor, ve kterém se můžete lépe zorientovat v tom, co prožíváte a kudy dál, více o mé práci najdete na stránce somatického koučování.





Komentáře