Jaké je procházet změnou?

Změna většinou nevypadá jako rychlá proměna z motivačního citátu. Je to dlouhý proces, ve kterém se postupně učíme opouštět to, co už nedává smysl. Někdy k tomu potřebujeme odvahu. A někdy také energii zdravého vzteku.

Foto: NEOM, Unsplash

Dvacet let cesty

Letos slavím dosažení svého největšího životního cíle. Zatím tu cílovou rovinku spíš zkoumám – co všechno pro mě znamená a co se vlastně podařilo změnit. A pořád si připadám trochu jako Alenka v říši divů, protože mi to zabralo „jen“ dvacet let.

Když tělo žije v módu přežití

Před dvaceti lety jsem zažila velkou bolest, kterou jsem nedokázala integrovat do života. Proměnila se v trauma, které mě provázelo na každém kroku. Měla jsem noční můry, nespala jsem, žila jsem v úzkosti a napětí. Tělo bylo v permanentním módu přežití a začaly se objevovat i zdravotní problémy.

Celou dobu jsem měla jediné přání – žít život bez téhle koule u nohy, ale tehdy mi to připadalo úplně nereálné.

Zpětně už můžu říct, že zhruba deset let jsem s touhle koulí u nohy žila a dělala rozhodnutí, která ji u nohy nechávala.

Dalších deset let jsem ji začala krůček po krůčku integrovat do svého života tak, abych mohla zase normálně žít.

Co člověka opravdu přiměje ke změně

Nedávno jsem si to znovu uvědomila při práci s jednou klientkou, které pomáhám víc se ukotvit v její tvůrčí práci. Má v sobě jasnou představu o tom, jak mají věci vypadat, ale zároveň slyší obavy a očekávání ostatních.

Při posledním setkání se dostala ke zdravému vzteku.

Najednou měla v pohybu celé tělo – ruce, nohy, energii. Přesně takhle vypadá moment, kdy se člověk opravdu chystá jít do akce.

A tehdy mi došlo něco důležitého. Přesně tahle energie mě provázela i na mojí vlastní cestě.

Síla zdravého vzteku

K té změně mi pomohlo zdravé naštvání a odhodlanost – první motor, který mě rozhýbal k tomu začít dělat změny.

Co mi pomohlo dál?

Říct si o podporu – bylo to větší než já a samotné mi to opakovaně nešlo. Změnit svoji životní situaci pro mě byla nejvyšší priorita, a tak jsem na ni soustředila svou pozornost, čas i finance – mimo jiné na terapie.

Vytrvalost – v každé změně je pro mě těžké přijmout, že nepřijde hned. Že má několik fází a já jimi musím projít. Žádné zkratky v tomhle bohužel neexistují.

Zpomalení – procházet změnou je náročné a bere hodně energie. Zjednodušuji proto v životě to, co jde, a snažím se držet toho, co mě podporuje a vyživuje – terapie, kvalitní jídlo, dostatek spánku, pohyb, odpočinek. Učím se mluvit k sobě laskavě, naslouchat svému tělu a dávat mu to, co potřebuje.

První změny byly vidět už během prvního roku. Ale když se na to dívám jako na celek, až teď můžu říct, že ta pomyslná koule u nohy je pryč. Každý rok jsem ji trochu zjemňovala a oslabovala, až nakonec zmizela.

Malé kroky, velké změny

Když se na tu cestu dívám zpátky, vidím spíš proces než cíl. Byla dlouhá, hodně náročná, často osamělá, plná malých kroků, které postupně tvořily změnu, kterou jsem schopna dnes plně vnímat. Podle mého právě takhle vypadá skutečná transformace – není rychlá ani dramatická, ale postupně proměňuje člověka zevnitř.

Pokud byste chtěli na své cestě najít oporu nebo vedení, můžete se mnou pracovat prostřednictvím koučování nebo mého programu Živá praxe. Nabízím vedení a podporu těm, kteří chtějí svou cestu prozkoumávat bezpečně a podle vlastního rytmu.