Povodně 2024: když se mě výzkum dotkl

Po prvních rozhovorech během výzkumu povodní jsem začala zažívat silné stresové reakce. Nebylo to poprvé, kdy se mě výzkumné téma hluboce dotklo. Tentokrát jsem ale díky dřívější zkušenosti poznala varovné signály včas. Tento text je o tom, co se stane, když výzkumnice přestane ignorovat vlastní reakce, proč je reflexe součástí metodologie a jak mě výzkum povodní naučil ještě víc důvěřovat tomu, co si tělo pamatuje.

Foto: Unsplash - Baedon McLeod

Každý výzkum se mě nějak dotkne

Nemám ve své profesní historii výzkum, který by se mě nedotkl vůbec.

Někdy je to samotné téma. Jindy člověk, se kterým vedu rozhovor. Jeho energie. Jedna věta, která ve mně zůstane ještě několik dní. Něco, co mi připomene vlastní zkušenost. Nebo naopak něco, po čem sama toužím a zatím to v životě nemám.

Možná je to tím, že kvalitativní výzkum je vztahová disciplína. Sedíme s lidmi. Posloucháme jejich příběhy. Snažíme se pochopit, jak prožívají svět. A když se opravdu snažíme porozumět, není možné zůstat úplně nedotčení.

Dřív jsem si myslela, že profesionalita znamená umět se od toho všeho oddělit.

Dnes si myslím, že profesionalita spočívá spíš v tom vědět, co se ve mně děje, a umět s tím pracovat.

Když si příběhy neseme domů

Jedna z nejsilnějších zkušeností přišla během výzkumu domácího násilí, který jsem před lety realizovala s kolegyní.

Vedly jsme zhruba 60 rozhovorů s lidmi, kteří násilí zažili, a realizovaly 14 focus groups s odborníky, kteří s nimi pracovali. Byl to intenzivní projekt ve všech krajích ČR. Příběhy se vrstvily jeden na druhý. Strach, bezmoc, kontrola, přežívání. Příběhy, ve kterých šlo hlavním hrdinům o život.

Postupně jsme si začaly všímat, že si rozhovory neneseme domů jen v poznámkách. Něco se s námi dělo. Mluvily jsme o tom spolu často. O tom, jak nám téma vstupuje do každodennosti. Jak ovlivňuje způsob, jakým jsme se začaly chovat ve vztazích. Jak se propisuje do našeho vnímání světa.

Po skončení projektu jsem vyhořela. Na rok jsem výzkum úplně opustila. Odešla jsem pracovat do muzejnictví a byla jsem přesvědčená, že se k výzkumu už nevrátím.

Návrat skrze kreativitu

Pak ale přišla nabídka na výzkum, který byl jiný.

Mohla jsem ho navrhnout od začátku do konce. Na míru organizaci, jejím potřebám i kontextu. Mohla jsem si metodologicky hrát. Přemýšlet nad tím, jak nejlépe poznat dané prostředí. Jak kombinovat metody. Jak vytvořit proces, který nebude jen plnit zadání, ale opravdu pomůže porozumět tomu, co se v organizaci děje.

Najednou jsem si znovu připomněla, co na výzkumu miluju. Zvědavost. Objevování. Kreativitu.

Možnost hledat nové cesty. Právě tenhle projekt mě přivedl zpátky k výzkumu. Tentokrát už ale s jinou otázkou. Ne jak vydržet co nejvíc.

Ale jak dělat výzkum tak, aby byl dlouhodobě udržitelný.

Od výkonu k reflexi

Dlouho jsem měla pocit, že když po náročném výzkumu potřebuji odpočinek, dělám něco špatně.

Že nejsem dostatečně výkonná. Že ostatní zvládají víc.

V prostředí, ve kterém se pohybuji, se o tom příliš nemluví. Někdy mám dokonce pocit, jako by téma toho, co výzkum dělá s výzkumníkem, bylo trochu nepohodlné.

Jenže moje zkušenost je jiná. Když ignoruji to, co se ve mně během výzkumu odehrává, nestávám se výkonnější. Stávám se otupělejší.

A otupělost je pro kvalitativní výzkum problém.

Protože kvalitativní výzkum nestojí jen na metodě. Stojí také na pozornosti. Na schopnosti zachytit nuance, všimnout si rozporů, doptat se ve správný okamžik a zaslechnout význam i tam, kde ještě není vyslovený.

Reflexe pro mě dnes není něco navíc. Je to součást výzkumné práce.

Povodně, které si tělo pamatovalo

Tohle všechno se naplno ukázalo během výzkumu zářijových povodní v 2024. Když jsem projížděla následujícího roku oblastmi, kde jsem vedla rozhovory, začaly se mi vracet vzpomínky na povodně v roce 1997.

Nikdy jsme nemuseli opustit domov. Nikdo z mé rodiny nebyl v bezprostředním ohrožení života.

Přesto si pamatuji cestu s rodiči na pozemek, kde stála naše chata. Místo, které provázelo naši rodinu napříč generacemi a mělo pro ni zvláštní význam. Pamatuji si řeku, která najednou zabrala mnohem víc prostoru, než jak ji člověk znal. Pamatuji si pocit, že krajina, kterou znám, se během několika dní proměnila v pustinu.

A pak si pamatuji, jak jsem po povodních šla s dědou po ulici. Zastavoval se u sousedů a ptal se, jak na tom jsou. Jeden z nich vyprávěl, že přišli o celou kuchyň a chybí jim část domu. V mé dětské mysli jsem si neuměla vůbec představit, co se to vlastně stalo.

Ale některé obrazy si tělo pamatuje déle než hlava.

Když jsem o mnoho let později seděla naproti starostům a starostkám a poslouchala jejich vyprávění o odpovědnosti, bezmoci, krizových rozhodnutích a nejistotě, něco ve mně na tyto vzpomínky navazovalo.

Po prvních třech rozhovorech jsem začala zažívat silné stresové a panické reakce.

A právě tehdy jsem poznala, že přišla chvíle zastavit se a naslouchat nejen datům, ale i sama sobě.

Zastavit se, aby bylo možné pokračovat

Díky zkušenosti z výzkumu domácího násilí jsem tentokrát poznala varovné signály mnohem dřív.

Věděla jsem, že pokud je budu ignorovat, nezmizí. Proto jsem sběr dat na několik týdnů přerušila.

Vyhledala jsem supervizi a pravidelnou psychologickou podporu. Začala jsem mnohem vědoměji pracovat s reflexí. Psala jsem si terénní deník. Zaznamenávala jsem si nejen to, co slyším v rozhovorech, ale i to, co slyším sama v sobě. Co se mnou který rozhovor dělá. Jaké vzpomínky otevírá. Kde se mě dotýká. Co potřebuji, abych tím v pohodě prošla.

Postupně jsem si vytvořila i velmi praktická pravidla. Maximálně dva rozhovory za den.

Žádné další pracovní závazky během intenzivního několikadenního terénního sběru.

Dostatek času na přesuny. Jídlo, pití, spánek. Prostor jen být. Dívat se z okna vlaku. Poslouchat hudbu. Procházet se městem při čekání na další spoj. Věci, které mohou působit banálně.

Pro mě se ale staly součástí výzkumné metodologie.

Reflexe není luxus

Jakmile jsem dala prostor tomu, co se ve mně odehrávalo, něco se změnilo.

Nejen že se mi ulevilo. Najednou jsem začala v datech vidět souvislosti, které mi předtím unikaly. Lépe jsem rozuměla tomu, co lidé říkají mezi řádky. Dokázala jsem zachytit jemnější vrstvy zkušenosti, které byly pro pochopení tématu zásadní. Ukázalo se, že moje reakce nebyly překážkou porozumění. Překážkou bylo jejich ignorování. Právě reflexe mi umožnila jít hlouběji. A přinesla ještě jedno důležité poznání.

Přestože nemám přímou zkušenost s povodní nebo ztrátou domova, nesu si vzpomínky, obrazy a příběhy, které jsou s povodněmi spojené. Něco, co přesahuje individuální zkušenost. Něco, co souvisí s kolektivní pamětí, vztahem k místu a možná i s tím, jak si tělo pamatuje události, kterých jsme byli jen částečně součástí.

I to se stalo součástí porozumění tématu.

Péče o výzkumníka je péčí o kvalitu výsledků výzkumu

Dnes už nevnímám reflexi jako něco navíc. Nevnímám ji ani jako slabost. Naopak.

Myslím si, že vyžaduje odvahu přiznat si, že se nás výzkumná témata dotýkají. Že potřebujeme někdy zpomalit. Že potřebujeme podporu. Že máme své limity. Ne proto, abychom pracovali méně.

Ale proto, abychom mohli pracovat dobře.

Čím déle dělám kvalitativní výzkum, tím víc si myslím, že naše pozornost, citlivost a schopnost být v kontaktu jsou jedny z nejdůležitějších nástrojů, které máme. A že péče o ně není v rozporu s kvalitou výzkumu.

Je jednou z podmínek jejího vzniku.

Prostor pro reflexi

Právě zkušenosti z výzkumu mě přivedly k vytváření a facilitaci reflexivních setkání. Pro organizace, jejichž lidé pracují s příběhy, zkušenostmi nebo náročnými situacemi druhých. A také pro jednotlivce z různých profesí - Živá praxe, kteří hledají prostor zastavit se u témat, na která v běžném pracovním tempu často nezbývá čas.

Věřím, že reflexe není něco navíc. Je to prostor, ve kterém si můžeme všimnout, co s námi naše práce dělá, co si z ní neseme a co potřebuje být vysloveno. Proto vytvářím setkání, kde je možné sdílet otázky, pochybnosti, momenty nejistoty i důležitá uvědomění, která by jinak mohla zůstat nevyslovená.