2 věci, které jsem v rozhovorech dlouhodobě dělala špatně

Romana Malíková
9. 2.
Minut čtení: 5

Rozhovor není jen sada otázek a odpovědí. Je to živý prostor, ve kterém vzniká něco navíc — vztah, důvěra i data, která by jinak zůstala skrytá. Rozhovory jsou pro mě místo, kde se naplno ukazuje naše lidskost — i s chybami. V článku sdílím, proč je práce se sebou klíčovou součástí kvalitního vedení rozhovorů, a také dvě vlastní profesní uklouznutí, které mě naučily víc než jakýkoliv metodologický manuál.

Rozhovor jako prostor, kde vzniká něco navíc

Obě mé profese - antropoložka i koučka - mají jednu neoddělitelnou spojitost – vedení rozhovorů. Právě rozhovory jsou moje nejoblíbenější část práce v obou oborech.

Kdybych měla říct své proč, je to čistě o tom, že mě to baví. Dělá mi to radost, vždy se na rozhovor těším. Jsem schopná za nimi jet klidně na druhý konec republiky a vstávat v 5 ráno – a upřímně bych jela klidně i na druhý konec světa, kdyby to bylo hrazené. Můžu v nich zužitkovat svou zvědavost a zároveň pro mě představují určitou formu meditace, protože se snažím být v průběhu rozhovoru co nejvíc přítomná. Což mě jako člověka hodně sytí.

Abych vedla rozhovory kvalitně, potřebuju v nich být přítomná a usazená. Vnímat plně druhého člověka, ale i sebe. Vnímat směr, kam se během rozhovoru ubíráme, pomáhat mu jít tam, kam potřebuji, vnímat prostor, který během rozhovoru společně s druhým člověkem utváříme a hlídat hranice.

I když to na první pohled není vidět, během rozhovoru se odehrává spousta jemných situací, u kterých je dobré být pozorný.

Proč nikdy nevzniknou dva stejné rozhovory

Jsem přesvědčená, že i kdyby nás bylo několik výzkumníků, dělali každý rozhovor na stejné téma, se stejnou sadou otázek a se stejným informátorem, nikdy nebudeme mít stejné rozhovory. Dokonce si myslím, že posbíráme i trochu jiná data. Ta základní budou pravděpodobně shodná. Lišit se budeme v tom, čemu říkám „nástavba“.

Právě tuhle nástavbu jsme schopní tvořit díky tomu, že jsme v rozhovoru přítomní. Že plně vnímáme druhého člověka – ale i sami sebe. Že dokážeme zachytit jemné nuance, změny energie, momenty, kdy se otevírá prostor jít víc do hloubky.

Proto dává smysl pracovat sami se sebou. Když to neděláme, můžeme přicházet o kvalitní data. Ale nejen o data – i o skutečné porozumění.

Práce se sebou jako nekončící proces

Práce s naším vnitřním světem je z mého pohledu nikdy nekončící cesta, která by měla přirozeně patřit k pracujícím s lidskými příběhy.

Zákonitě se nám budou stávat situace, na které nebudeme hrdí. Zároveň to mohou být odrazové můstky k tomu začít něco dělat jinak. Sama mám několik takových momentů. Zpětně jsem vlastně ráda, že se mi staly — protože díky nim jsem mohla jít v pochopení sebe samé i v dělání rozhovorů mnohem hlouběji než kdy dřív.

A dvě z nich s vámi chci sdílet.

1.Nezvládla jsem včas regulovat své emoce a ovlivnila tak celý průběh rozhovoru

V minulém roce jsem měla rozhovor, kdy jsem čekala na informátora zhruba 30 min. To není nic neobvyklého, s velmi vytíženými lidmi se to v terénu stává. Za normálních okolností mi čekání na rozhovor nevadí, protože jsem ráda, že si vůbec na rozhovor lidé udělají čas.

Tenhle rozhovor byl však od začátku jiný, na něco ve mně brnkal a už pozdní příchod informátora byl pro mě těžký ke zpracování. Uvědomovala jsem si ta brnkání už od začátku a snažila se s tím pracovat. Jelo to na mě z různých stran a intenzivně, že jsem to po čase už nezvládla regulovat tak hladce jako na začátku.

Na nahrávce to vůbec nejde poznat, ale myslím, že my dva účastníci rozhovoru jsme vnímali určitou tenzi až do našeho rozloučení.

Kde mohlo být moje brnkání vidět?

Tón hlasu - vždy drží emoci. Pokaždé, když jsme se bavili o tématu, které se mnou takhle rezonovalo, tam ten můj ovlivněný tón ve vzduchu byl. Znáte to, když víte, že druhý je naštvaný a vy se ho zeptáte, co se děje a on odpoví, že nic? Ale vy víte, že se něco sakra děje. Tak tenhle tón hlasu myslím. Ten obvykle jednoduše neschováme.

Reagovala jsem na svou emoci, nikoliv na obsah sdílení informátora - nezvládla jsem zregulovat svoji emoci a vnímat čistě to, co mi informátor říkal. To potom ovlivňovalo způsob, jakým kladu další otázky a jak pohlížím na informátora. Bylo v tom z mojí strany více předsudku než nadhledu.
Řeč těla - první, co jde na nás vidět. Ta prozradí často víc, než bychom si přáli.

Co si z toho odnáším?

Nepodceňovat svou přípravu. Jednak se pořádně zazdrojovat a při čekání na rozhovor příště zkusit zpracovat své emoce, které jsem měla už rozjeté. A když už se to stane, jakože se mi to určitě ještě někdy stane v jiné podobě - brát to jako příležitost k prohloubení své kvality a možnost to zreflektovat a nějak s tím naložit, ať ve stejné situaci příště reaguji jinak.

2.Sdílela jsem svoji bolavou minulost s informátory, aby se mi otevřeli o té své

Tohle je pro mě křehké. Dřív jsem si myslela, že když v rozhovoru řeknu svoji bolest, vytvořím bezpečný prostor pro sdílení a ukážu informátorům, že jejich bolesti rozumím a můžou mi říct, co budou ke zkoumanému tématu chtít.

Zachytit u sebe tohle a přenastavit mi to trvalo spoustu let. Především proto, že moje reakce vycházela především z mého nezpracovaného traumatu. Proto jsem ani dřív nemohla vnímat, že to není čisté a nepodporuje to vytvoření bezpečného prostoru v rozhovoru. Tím spíš, že jsem svou bolístkou pozornost ve výzkumném rozhovoru navedla k sobě, nikoliv k informátorům, kam patřila.

Další zásadní věc je, že tímhle sdílením často u druhých může docházet k bagatelizaci jejich vnitřních zranění. Informátoři si tak mohli říct, že ty jejich trápení nejsou "tak velký" nebo "tak důležitý". Tím pádem jsem mohla vytvořit další mříž mezi námi, ztížit si cestu k informátorům a jejich příběhům a ještě jim nevědomky bagatelizovat jejich zkušenost. Schválně si řekněte vy. Chce se vám otevírat před někým, kdo shodí vaši zkušenost, i když jen nevědomky?

Možná to říkám příliš tvrdě, ale myslím si, že by tohle mělo zaznít.

Co s tím?

Samozřejmě jsou stále situace, které dobře "neorejduju", na něco mi zabrnkají a já řeknu něco, co bych normálně neřekla. Jsem člověk a tohle je přesně lidskost, která z rozhovorů úplně vymazat nejde. Jde ale o to být vědomá a učit se s naší lidskou "nedokonalostí" pracovat. Je to kultivace našich dovedností vést rozhovory. Postupně budovat, vyvíjet se a na základě toho se učit.

Pokud se tímto živíme, pak by se k tomu měla vázat ještě profesionalita, která udělá to, že se snažíme tuhle situaci zachytit, zreflektovat a poladit pro příště.

Postupně začínám tyhle situace víc vítat, než samu sebe jako výzkumnici zavrhovat. Upozorňují mě na to, kde mám rezervy. Když takovou situaci zachytím, zreflektuju a poladím (využívám supervizi i terapií), stává se ze mě mnohem vědomější výzkumnice i koučka, která příště podobnou situaci zvládne ustát mnohem lépe. Profesionalita a lidskost v jednom - nebičovat se za chyby, ale vnímat je jako zkušenosti, které nás vedou k větší odbornosti a prohloubení našich dovedností mimo profesi.