Jak skutečně porozumět člověku, nejen jeho odpovědím?

Proč v rozhovorech nestačí jen odpovědi, ale je potřeba vnímat celý příběh člověka – jeho zkušenosti, kontext, tělo i to, co zůstává mezi řádky.

Když s někým mluvíme, máme tendenci soustředit se především na odpovědi, které dostáváme. Ptáme se, nasloucháme slovům a máme pocit, že právě v nich se skrývá celý příběh. Jenže lidský příběh nikdy není tvořený pouze větami, které zazní v rozhovoru. Je mnohem širší, hlubší a komplexnější.

Člověk není soubor odpovědí

Každý člověk je výsledkem všech svých dosavadních zkušeností. Těch radostných i bolestivých, těch vědomých i těch, které se zapsaly hluboko pod povrch. Právě tyto zkušenosti formují jeho pohled na svět, jeho hodnoty, přesvědčení i způsob, jakým odpovídá na otázky.

Pokud se na člověka díváme jen skrze „správné“ nebo očekávané odpovědi, nikdy neuvidíme jeho celistvost. Odpověď sama o sobě je vždy jen fragmentem – vytrženým z kontextu vztahů, životních rolí a očekávání.

Kontext, vztah a bezpečí

Když jsme s někým v kontaktu – ať už v rozhovoru, v rámci své práce, výzkumu, konzultace nebo péče – hraje zásadní roli prostředí, které vytváříme, a vztah, ve kterém se nacházíme. Jinak bude odpovídat člověk, který se cítí v bezpečí, a jinak ten, kdo má pocit, že je hodnocen, zkoumán nebo posuzován.

Lidé mají často tendenci odpovídat tak, aby „obstáli“. Aby byli vnímáni jako ti, kteří fungují správně – ve společnosti, v práci, ve zdraví. Přiznat nahlas, že děláme něco, o čem víme, že nám škodí, není jednoduché. Někdy je těžké to říct druhému člověku, jindy dokonce i sami sobě.

Ne proto, že bychom chtěli lhát, ale proto, že stud, strach nebo nejistota jsou příliš silné. A právě proto odpovědi samy o sobě nikdy nejsou neutrální.

Mezi řádky

Pokud chceme druhému skutečně porozumět, musíme jít za odpovědi. Zajímat se o to, z jakého místa přicházejí, co je formovalo a co se odehrává pod jejich povrchem. Velmi snadno totiž můžeme odpovědi vnímat zkresleně – skrze vlastní předsudky, stereotypy nebo unáhlené interpretace.

Takové neporozumění pak nezůstává bez následků. Má přímý dopad na kvalitu vztahu i na práci, kterou spolu děláme. Ať už se jedná o pomoc, službu, péči nebo společný proces hledání řešení.

Somatický a antropologický pohled

Právě zde se ukazuje síla somatického i antropologického přístupu, které se dívají na člověka jako na celek. V antropologii nikdy nestačí pouze odpovědi. Hledáme mezi řádky. Ptáme se, proč člověk odpovídá tak, jak odpovídá, a z jakého životního kontextu jeho slova vyrůstají.

Somatický přístup tuto perspektivu rozšiřuje o tělo jako zdroj informací. Tělo nese paměť zkušeností, reaguje dříve než slova a často odhaluje to, co zatím nelze plně pojmenovat. Slova, tělo a kontext vnímám jako neoddělitelné části jednoho celku.

Vzpomínám si na jeden výzkumný rozhovor, po jehož skončení se mě informátorka zeptala, proč jsem se na začátku ptala na otázky, které jí připadaly nesouvisející s tématem. Rozhovor se týkal evaluace pracovního týmu a právě tyto (v jejím pohledu) „okrajové“ otázky mi umožnily pochopit její vztah k práci, její očekávání od života i to, proč je pro ni práce tak důležitá.

Během rozhovoru mi pak sama říkala, že si díky těmto otázkám uvědomila spoustu věcí, nad kterými dříve nepřemýšlela. I to je pro mě důkazem, že rozhovor může být nejen zdrojem informací, ale i prostorem sebepoznání.

Slova nejsou prázdná

To, co utváří náš svět, se propisuje do každé věty, kterou vyslovíme. Slova nejsou prázdná. Nesou v sobě tón, postoj, zkušenost i přesvědčení. Někdy za nimi opravdu není nic víc než jejich doslovný význam. Jindy je ale za jedním slovem celý životní příběh.

Skutečné porozumění vzniká ve chvíli, kdy se nespokojíme s první odpovědí, ale zůstaneme otevření, pozorní a ochotní si ověřovat, zda rozumíme správně. Když místo rychlých závěrů volíme zvědavost a respekt.

Možná právě v tom spočívá podstata smysluplných rozhovorů: ne ve správných otázkách, ale v ochotě vidět člověka v celé jeho jedinečné šíři.

Foto: Unsplash