Když nás příběhy druhých zasáhnou: proč je důležité umět se vracet ke svým zdrojům?

Naslouchat příběhům druhých znamená pravidelně vstupovat do jejich světa. Někdy nám to jde s lehkostí, jindy s překvapivou intenzitou. Občas se stane, že se nás příběh dotkne víc, než jsme čekali. Právě v těchto chvílích se ukazeuje, jak důležité je vědět, jak se vracet k sobě a ke svým vlastním zdrojům.

Foto: Josefin, Unsplash

Pracujeme s příběhy druhých lidí. Ať už jako výzkumníci, dokumentaristé, pracovníci v kultuře nebo tvůrci, kteří příběhy zpracovávají kreativně či analyticky – vstupujeme do cizích světů. Nasloucháme cizím zkušenostem, které pro nás mohou být snadno uchopitelné, jindy těžké, veselé, někdy syrové. A zaručeně jsou situace, kdy se nás příběhy druhých dotknou víc, než čekáme.

Obvykle jsme přesvědčeni, že náročná témata poznáme předem. Že budeme vědět, kdy máme zpozornět. U (z našeho pohledu) extrémních příběhů to většinou tušíme – připravíme se, očekáváme, že to nebude lehké. Ale pak přijdou témata, která „vypadají v pohodě“. A přesto v nás něco otevřou. Něco, o čem jsme možná ani nevěděli, že v nás dříme.

Může toho být prostě moc – moc slyšeného, moc emocí, moc v našem životě, moc souvislostí. Příběh nám začne běžet hlavou a tělo na něj automaticky začne reagovat svým naučeným způsobem (např. nervozitou, zatuhnutím, pocením, smíchem apod.). Příběh druhého člověka v nás otevírá otázky, se kterými jsme na začátku nepočítali. Začíná brnkat na něco osobního.

To je moment, kdy většina z nás v první chvíli začne vnímat chaos a zmatení.

To je důvod, proč potřebujeme myslet i na sebe a na to, jak umět se sebou pracovat v takových situacích a být na ně v rámci svých možností připravený.

Nikdy nevíme, co se nás dotkne

Je dobré myslet na to, že nikdy nemáme plnou kontrolu nad tím, co s námi příběh druhého člověka udělá. Nemůžeme si předem vybrat, které téma nás zasáhne a které ne.

Co však můžeme ovlivnit?

Míru našeho zazdrojování a částečně i reakci na takovou nepředvídatelnost. V takových situacích nám může pomoct znát:

• to, jak moc se umíme opřít o sebe (jakou důvěru v takových situacích v sebe máme?)

• jak dobře známe své hranice

• jak umíme rozpoznat první signály zahlcení

• jaké máme nástroje, když se taková situace začne dít.

Protože rozdíl není v tom, jestli nás něco zasáhne. Rozdíl je v tom, jak na takovou situaci reagujeme.

Být zazdrojovaný pro naši práci

Zazdrojování není rozhodně jednorázová technika. Je to dlouhodobá péče o sebe ve vztahu k našemu povolání. Může mít mnoho podob:

• pravidelná reflexe a supervize

• vědomé uzavírání rozhovorů a projektů

• práce s tělem (pohyb, dech, návrat do přítomnosti)

• jasně nastavené hranice času a kapacity

• vědomí vlastních citlivých míst

• možnost sdílení s kolegy.

  
  

Když víme, jak se vrátit „k sobě“, zahlcení nás nemusí rozložit. Může se stát informací, malým signálem nebo zastavením, které nás na něco upozorňuje.

Když už to přijde

A ono to s největší pravděpodobností dřív nebo později přijde. Možná jako únava, která není jen fyzická. Možná jako podrážděnost nebo prázdnota. Možná jako přílišná identifikace s příběhem, který jsme zpracovávali.

V tu chvíli je důležité nezůstat v tom mlčky sami. Všimnout si, případně pojmenovat. Vrátit se k opěrným bodům a zdrojům, které už máme vybudované.

Když máme své „berličky“ – ať už jsou to lidé, rituály, techniky nebo vědomá práce s tělem – je mnohem snazší tím projít. Neznamená to, že to nebude bolet. Ale znamená to, že nás to nesemele.

Profesionalita není necitlivost

Práce s příběhy druhých není jen o výkonu. Je o vytvoření vztahu, který nás vždy nějak ovlivňuje. Skutečná profesionalita není o tom, že nás nic nezasáhne. Ale že víme, co dělat, když se to stane.

Zazdrojování není obrana proti emocím. Je to schopnost se k sobě vrátit i v náročných chvílích.

Právě díky tomu můžeme udržitelně pracovat s příběhy druhých s respektem – k nim i k sobě.

Pozvánka

Pokud pracujete s příběhy druhých lidí, možná už víte, že samotné techniky nestačí. V určité chvíli je potřeba mít prostor, kde můžete zpomalit, pojmenovat, co se ve vás děje, a znovu se v sobě ukotvit. Jako antropoložka a koučka zároveň vidím vzorce, které se v práci s lidmi často opakují, a zároveň respektuji, že každý si k vlastní stabilitě a profesionalitě potřebuje dojít skrze vlastní zkušenost.

Živá praxe je prostor pro ty, kteří chtějí svou práci dělat dlouhodobě udržitelně, neztratit citlivost a zároveň se v náročných situacích umět opřít sami o sebe. Pokud cítíte, že je čas přestat na to být sami a mít místo, kde můžete své zkušenosti sdílet, reflektovat a zdrojovat se, možná je to pozvání právě pro vás.

Aby mohla práce s příběhy druhých zůstat živá, citlivá a zároveň udržitelná, stojí za to o těchto věcech mluvit a sdílet je. Pokud vás podobná témata zajímají, můžete se přihlásit k odběru newsletteru, kde občas sdílím další články, zkušenosti z praxe i pozvánky na připravované akce.