O čem se ve výzkumu nemluví: když informátoři pláčou

Co dělat, když se informátor během rozhovoru rozpláče? Jak být přítomen/a, a přitom nebýt terapeutem/kou? Sdílím zkušenosti z terénu i vlastní cestu k tomu, jak být s emocí druhého s respektem a klidem.

Co pro mě znamená důvěrný rozhovor?

Předpokládám, že nikdo nechce dobrovolně brečet v průběhu výzkumného nebo jiného rozhovoru před člověkem, kterého vidí poprvé a pravděpodobně i naposled.

V kvalitativním výzkumu se často dotýkáme citlivých a hlubokých témat. Čím víc zkušeností nabírám, tím víc si vážím toho křehkého důvěrného času, který mi informátoři věnují (bez finančního bonusu pro ně) a sdílí se mnou část svého příběhu.

Když přijdou slzy: co (ne)dělat

K slzám v průběhu rozhovoru mám velkou úctu. Ukazují zranitelnost člověka, místo, kde jsme si všichni rovni a všichni jsme v tu chvíli jen a nejen obyčejní lidé. Už při zalití očí slzami vím, že se dotýkám něčeho vzácného a syrového, že mě dotyční pustili k sobě dovnitř, hluboko do své upřímnosti.

Moje reakce krok za krokem

Velmi postupně, jak nabírám všelijaké zkušenosti - od těch pracovních až po ty osobní a rodičovské - zjišťuji, že to nejsilnější, kam se můžeme v kontaktu s druhými dostat, je přijetí druhého člověka bez hodnocení a kritiky.

V momentě, kdy si všímám, že nastupuje pláč (nebo jiná emoce) u informátorů, dělám tohle:

• zpomaluji rozhovor a snažím se být v přítomném okamžiku s druhým;

  
  

• začínám se více soustředit na sebe a sleduji svůj dech - abych se dostala do klidu a nepanikařila, že někdo vedle mě brečí a já musím zachránit situaci. Protože nemusím, to není součástí mojí výzkumné role;

  
  

• snažím se mlčet a NEŘÍKAT věty, které by mohli překazit náš vytvořený pocit bezpečí - např. "Nebrečte, všechno bude v pořádku.", "Zas tak nic hrozného se nestalo.", "Není třeba brečet." apod.

  V případě, že by takové věty zazněly, vysílají k informátorům zprávu: tvoje emoce jsou na mě moc, nebo-li nejsi v pořádku. Vrať se do polohy, která je pro společnost přijatelná. Důsledkem může být uzavření se informátorů a omezení sdílení jejich příběhu;

  
  

• snažím se stále mlčet a NEPROHLUBOVAT emoce druhého, abych informátory nerozložila více. Terapie není součástí mé výzkumné práce. Za tohle se trochu stydím, ale dlouhé roky jsem nevědomky prohlubovala emoce druhých v domnění, že dělám správně a uklidňuju je. Oči mi otevřel výcvik Somatického koučování, kde jsem se dozvěděla zase o kus víc o našem lidském fungování;

  
  

• případně pokývnout, že slzy jsou v pořádku;

  
  

• počkat, až informátoři opět navážou oční kontakt.

Vteřiny rozhodování: nejdřív já, potom informátoři

Je to spoustu myšlenkových pochodů a rozhodnutí během mikrosekund. Nedělám vše najednou, pracuji krok po kroku, podle situace a své kapacity. Na některé kroky se musím soustředit víc, protože je zatím nemám ukotvené (např. neprohlubovat emoce) a některé už dělám automaticky. Třeba to, že si opravím sed jako způsob zaměření se na sebe.

Dám si obě chodidla na zem, pánev zasunu k opěradlu židle, napřímím trup, srovnám hlavu a začnu si všímat dechu.

Tohle mi zaručí čas, který potřebuji nabrat na to, abych se dostala do klidu, soustředila na sebe a nepropadala panice. Protože ještě jednou – u rozhovoru nejsem proto, abych zachraňovala člověka vedle sebe. Jsem tam proto, že mi bylo dáno výsostné povolení klást otázky na téma, které zkoumám.

Dvě možné cesty: lidsky nebo taky ne

Je čistě na mě, jakou cestu nebo strategii zvolím a jak se informátoři budou cítit. Můžu získat informace pomocí jednoduchého čtení otázek z papíru bez napojení se na druhé. Dělat to víc manipulativně a nepříjemně pro druhé. Je dost možné, že v takovém případě už informátoři nedají šanci další participaci ve výzkumu.

Ztížím to nejen dalším výzkumníkům a výzkumnicím, ale také podporuji špatný obraz o kvalitativním výzkumu. Nehledě na to, jak nemístně se pravděpodobně budou informátoři cítit během a po rozhovoru.

Nebo! Se můžu otázky naučit nazpaměť a opravdu se soustředit na informátory. V tem moment se odehrává výzkumný rozhovor s napojením na druhého a na sebe se vší parádou. A to je podle mě to pravé výzkumné dobrodružství!  

Není to pro každého

Výzkumnická práce často není jen o datech a teorii. Jsou v ní i tiché otázky, zranitelnost, intuice, radosti z nečekaných souvislostí – i chvíle, kdy se člověk cítí úplně sám ve svém bádání.

Vytvořila jsem Výzkumnický kruh jako prostor, kde tyto vrstvy mohou být viděny a slyšeny. Je určen pro výzkumnice a výzkumníky, kteří chtějí sdílet to, co se nedostane do závěrečných zpráv – a přesto to hýbe jejich prací. Nejde o seminář ani networking. Kruh je místo, kde se v rámci výzkumu můžeme potkat jinak - pomaleji, opravdověji, s možností být spolu i sami se sebou.

Poznáš, jestli to je pro tebe. Pokud se chceš přidat, napiš mi na r.lukasova@gmail.com. Ráda ti řeknu víc a můžeš si zamluvit své místo. Začínáme v říjnu a online, ať se můžeme připojit z různých koutů republiky. Kruh je komorní, pro šest lidí. Tolik, aby bylo slyšet i to, co je nevyřčené. Kruh běží v pravidelném rytmu a přizpůsobuje se potřebám těch, kdo jsou právě uvnitř.

Zdroj foto: Unsplash