Jak se neztratit (ani v kvalitativním výzkumu)

Minulý týden jsem šla docela náhodou na túru poprvé sama. Je to něco, co jsem si dlouhodobě přála umět, ale zůstávaly ve mně nepřekonatelné strachy. Úplně sama v pustém lese. Nikde nikdo. Žádná pomoc. Jen já, mé hrůzy a příroda a její zvuky.

Celou cestu na vrchol jsem byla vystrašená až za ušima, držela si ruku na hrudi a stále si opakovala, že jsem v bezpečí. Byla jsem nadšená, že to doopravdy dělám a zároveň jsem měla obrovský strach. Zvládnu dojít až do konce? Budu se později míň bát? Začnu si to užívat? Jak to sakra dělají ostatní?

Byla jsem ráda, že jsem se postupně zvládla dopracovat k tomu, že se už netlačím do užívání, když to tak necítím. Na to jsem byla celou cestu neskutečně hrdá. Byla jsem tak vystrašená, vylekaná z každého mini pohybu ptáka hopsajícího po suchém listí a přesto jsem se cítila tak mocně! Dívala jsem se do svých dlaní, kde se téměř zhmotňovala moje síla. Jít něčím pro mě tak moc děsivým, ale s vědomím toho, že to chci (sama od sebe, bez tlaku okolí) a že jsem schopna stále jít krok za krokem.

Co mi to připomnělo?

Můj jeden každý výzkum, který jsem dělala sama za sebe. Který jsem domlouvala, navrhovala podle zadání zadavatele, realizovala jsem rozhovory v terénu, analyzovala, interpretovala a prezentovala. Kompletně sama až do konce, jen se svojí vlastní podporou.

Mám letos asi největší výzkumnou spolupráci, co jsem kdy dělala. Nebo možná nejzodpovědnější. Sama na svém triku. Uf. Chtěla jsem to? Ano! Téma výzkumu je úžasné! Mám z toho respekt? Absolutně!

Tak jako na začátku každého výzkumu, i v tomto mám před jeho začátkem obavy:

• Zvládnu doručit počet rozhovorů, který je požadován?

• Odhadla jsem čas na výzkum dobře?

• Jak zvládnu logistiku výzkumu v terénu v jiné části republiky v rámci fungování naší rodiny?

• Zvládnu přinést z terénu informace, které zadavatelům odpoví na jejich otázky?

Vždycky mám spoustu pochybností

Za ty roky naštěstí už také spoustu zkušeností. Loni jsem zvládla dodělat výzkum, který ještě 2 měsíce před koncem deadlinu vypadal, že se mi nepodaří. Chyběli mi lidé do výzkumu. Jako kdyby ti, které jsem do výzkumného vzorku nejvíce potřebovala najednou přestali existovat.

A víte co? Nakonec se to celé podařilo. Poslední rozhovor jsem dělala 2 týdny před odevzdáním výsledků výzkumu. Byl to stres? Ano. Zvládla jsem to? Rozhodně. Nebylo to přesně podle mých ideálních výzkumnických představ, ale metodologicky to bylo dobře (bez toho to nikdy nejde) a splnila jsem zakázku.

Co se ve výzkumu stále více učím je pouštět představy o tom, jak to bude nebo by mělo probíhat. Často musím improvizovat podle toho, co se odehraje v terénu, s čím přijdou zadavatelé a také s tím, co se děje v mém osobním a pracovním životě.

Co mě to naučilo?

Můžu mít v sebe i proces výzkumu důvěru. Že když dělám ty konkrétní jednotlivé kroky, děje se to. Pomalu se vše skládá dohromady, i když to místy vůbec na skládání nevypadá. Pak najednou, v ten pravý čas to zaklapne. Přesně tohle si v úvodu každého výzkumu připomínám.

Mít celý kvalitativní výzkum a všechny jeho fáze sama na starost je velký. Velká zodpovědnost, velký kus práce, spoustu různých způsobů dovedností a myšlení.

Projít každý výzkum je pro mě jako projití túry o samotě

Kvalitativních výzkumů mám za sebou už docela dost. Výzkumných rozhovorů ještě víc. A stále mám před každým výzkumem strach, jestli jej zvládnu projít. V průběhu cesty se z obrovského strachu stává menší a menší obava. Nikdy totiž nevím, kam mě výzkum v mém vlastním uvědomění zavede.

Tak jako ve výzkumu i na své túře o samotě se mé pochybnosti postupně přehouply do většího užívání a menší obavy. Druhou půlku cesty jsem si čím dál víc užívala.

Co jsem si tím potvrdila?

Schopnost projít krok za krokem celou stezku mi ukázalo moje staré známe vlastnosti, které si postupně buduji a zesiluji.

• jsem schopna jít kupředu se strachem ruku v ruce

  Vždy se mi vybaví slova šamana, který se na mě před dlouhými roky po ayahuascové ceremonii klidně podíval a řekl, že mám v sobě hromadu strachů, ale že jich už viděl víc. Pravděpodobně si umíte představit, kolik prostoru na trénování jití kupředu se strachem mám :)

  
  

• učím se mít důvěru v proces

  Všechno vždycky nějak dopadne. V úvodu neslibuju vzdušné zámky, už vím, co je reálné a co ne. Občas si tam dám ještě nějakou výzvu, abych si stále udržovala určitou míru dobrodružnosti, protože z toho já žiji.

  
  

• snažím se pro sebe hledat různé druhy podpory

  Někdy to je terapie a možnost probrání toho, co mě trápí. Jindy to je prosba o den samoty nebo upřednostnění spánku před čímkoliv jiným.

  Být na výzkum sama je velká výzva. Mít na výzkum podporu je velká síla a radost. Ve čtvrtek 19.6. dopoledne máme VÝZKUMNICKÝ KRUH. Pro sdílení obav, radostí i záseků. Můžeš se přidat!

Media: Unsplash