Krizová komunikace v obcích během povodní 2024

KRIZOVÁ KOMUNIKACE BĚHEM POVODNÍ 2024 (realizace 2025)
pro Ministerstvo vnitra ČR

ROZSAH A VEDENÍ VÝZKUMU
Tento výzkum patří k nejzásadnějším projektům, na kterých jsem v poslední době pracovala. Jeho cílem bylo porozumět tomu, jak probíhala krizová komunikace v obcích během povodní – zejména dobrá praxe a konkrétní zkušenosti obcí. Šlo o terénní výzkum založený na 12 rozhovorech se starostkami a starosty obcí v Olomouckém a Moravskoslezském kraji, které byly zasažené povodněmi v roce 2024. Rozhovory vznikaly postupně v průběhu přibližně šesti měsíců. Projekt jsem vedla samostatně na volné noze, od návrhu přes realizaci, analýzu až po interpretaci dat.

NAVAZOVÁNÍ KONTAKTŮ V TERÉNU
Už samotné navazování kontaktů bylo výzvou – ne všichni měli kapacitu nebo chuť se k tématu vracet a někteří už své zkušenosti sdíleli v rámci jiných výzkumů. O to víc jsem si vážila otevřenosti těch, kteří si i přes své vytížení našli čas a byli ochotní sdílet své zkušenosti upřímně a do hloubky.

CO BYLO KLÍČOVÉ
Klíčovou roli hráli starostové a starostky, kteří mají přímý vztah ke své obci a znají její dynamiku i lidi v ní – právě jejich perspektiva umožnila zachytit, jak krizová komunikace skutečně funguje v praxi, v konkrétních situacích, rozhodnutích i vztazích.

KDYŽ SE VÝZKUM POTKÁ S OSOBNÍ ZKUŠENOSTÍ
Velmi brzy se pro mě výzkum stal i osobní výzvou. Už během prvních rozhovorů jsem se dostala do silné stresové reakce – část výzkumu probíhala v místě, kde mám své kořeny a které mám spojené i se vzpomínkami na povodně v roce 1997.

Měla jsem pocit, jako bych se nemohla dostat k jádru věcí – jako by mi data „utíkala“. Zároveň se ve mně začalo dít něco, co jsem si zpětně spojovala s dynamikou samotných povodní: přicházela vlna za vlnou a nedařilo se mi z toho vystoupit ani se vrátit do klidu. Nešlo mi zklidnit se způsoby, na které jsem byla zvyklá, nemohla jsem spát a rozhovory se mi neustále vracely v myšlenkách. Vnitřně jsem cítila, že jsem v nějakém zacyklení a že se nedokážu zastavit a zregulovat.

Tenhle moment mě donutil zpomalit, vyhledat supervizi a nastavit si způsob, jak vědomě pracovat sama se sebou, abych dokázala oddělit vlastní prožitek od výzkumu a udržet kvalitu dat. Supervize sama o sobě stačila jako jednorázová opora, ale vědomá práce se sebou byla součástí celého zbytku výzkumu.

SPOLUPRÁCE SE ZADAVATELEM (CO MĚ MILE PŘEKVAPILO)
Velmi přínosnou součástí pro mě byla i samotná spolupráce s týmem ze strany zadavatele. Ve většině projektů se výzkum nastaví na začátku, probíhá samostatně a výstupy se předávají až na konci. Tady to bylo jiné – byli jsme v průběžném kontaktu, pravidelně jsme se setkávali a přizpůsobovali zacílení výzkumných otázek podle toho, co se ukazovalo v terénu.

Právě díky tomu se postupně posunul i samotný fokus výzkumu – k hlubšímu porozumění tomu, jaké mají lidé představy o krizové komunikaci: jak si představují evakuaci, čemu v průběhu krize věří, co si myslí, že ostatní vědí, a jak podle nich krizové situace skutečně fungují. Tohle zaměření nás přivedlo blíž k tomu, jak lidé v těchto situacích reálně uvažují a proč reagují tak, jak reagují.

KOLEKTIVNÍ PAMĚŤ A ZKUŠENOST S VÍCE POVODNĚMI
Silným momentem výzkumu pro mě bylo uvědomění, jak dlouhodobě v lidech krizové situace zůstávají a jak je dál ovlivňují. V některých obcích existovala zkušenost nejen s povodněmi v roce 2024, ale i s povodněmi v roce 1997. Bylo pro mě velmi zajímavé sledovat, jak funguje kolektivní paměť a jak zkušenost z minulých krizí vstupuje do rozhodování i reakcí lidí v aktuální situaci. Právě tyto zkušenosti z minulosti často ovlivňovaly to, jak obce přistupovaly k informování, evakuaci i celkové organizaci krizové situace.

CO MI VÝZKUM DAL
Tento výzkum mě zásadně posunul – v tom, jak pracuju sama se sebou v terénu, jak zvládám náročné situace, ale i v tom, jak dokážu měnit výzkumnou perspektivu podle toho, co se v terénu skutečně děje. Naučil mě jít do hloubky, ale zároveň si udržet odstup a péči o sebe jako výzkumnici.